O životě v posledních měsících

Gabriela Slováková, ředitelka Věznice Kuřim nám odpovídala na otázky naší výkonné ředitelky Gabriely Kabátové o situaci v kuřimské věznici v době koronaviru:

GK: Od půlky března se nám všem změnil život. Jak je to s vámi, co pro vás tento stav nouze znamená? Co Váš v poslední době potěšilo, mile překvapilo, nebo kdo Vám udělal radost?

Možná bude má odpověď znít trošku nepochopitelně, ale mám pocit, že se můj život změnil k lepšímu. Stav nouze ukazuje, že máme všichni rezervy v přemýšlení nad svým životem. Během těch necelých dvou měsíců mě napadala řada věcí… Není skvělé trávit co nejvíce času se svými blízkými? Nejsou některé aktivity v mém životě úplně zbytečné, když mi vlastně vůbec nechybí? Měla jsem za posledních třeba 10 let tolik času na sebe, svou rodinu, domácnost…? Proč jsem čekala na COVID-19, abych si udělala čas a zasadila na terase květiny…. Takovýchto otázek jsem sama sobě kladla mnoho a dost jsem se u toho i styděla. 😊

Pominu-li nesporná negativa, o kterých se donekonečna mluví v médiích a vlastně všude, tak stav nouze ukázal, že lidé drží pospolu, pomáhají si, zajímají se, respektují se. Není to skvělé? Potěšil mě můj syn Matyáš, který mi vysekl poklonu, jak se o něj pěkně starám, potěšili mě kolegové, kteří neztrácejí humor a elán, potěšili mě odsouzení, kteří se chovají ukázněně a mnoho z nich všemožně pomáhá. Velmi mě potěšily organizace, se kterými spolupracujeme. Hned od prvopočátku nám dodávají látky, nitě, tkalouny a další věci potřebné k výrobě roušek. Na mou výzvu s prosbou o pomoc se ozvala velká spousta lidí! Z toho mám obrovskou radost! Jen od Mezinárodního vězeňského společenství jsme dostali stovky metrů látek a dalších potřeb pro šití, hygienu pro sociálně slabé odsouzené a v neposlední řadě dvě nové automatické pračky! To je naprosto skvělé, i díky vaší pomoci teď instalujeme pračky na všechny oddíly a odsouzení mohou prát nejen roušky. 😊 Od ostatních dobrodinců jsme dostali i žehličky a dalších několik praček, tak snad nám chvíli vydrží. 😊

Odsouzení, kteří šili více jak měsíc na strojích vypůjčených od kolegů či obyvatel Města Kuřim ušili 24.000 roušek, které rozdáváme Kuřimákům, školákům, do nemocnic, hospiců, charit… Není to skvělé?

GK: Co Vás naopak zlobí a co Vám chybí?

Vlastně mně konkrétně nechybí nic. Občas mě zlobí lidská blbost, a to nejen v dobách Korony.

GK: Kdybyste byla zpět v půli března, co byste udělala jinak?

Já vlastně ani nevím, jsem spokojená s tím, jak jsme ve věznici celou situaci od začátku zvládli a jak pomáháme a jak nám pomáhají druzí. Velký dík patří mým kolegyním a kolegům, kteří nás v tom nenechali. Takže jsem pyšná na to, že bych asi jinak neudělala nic. 😊

GK: Vaše věznice je jedna z nejaktivnějších v zapojení do pomoci společnosti, co se povedlo nejvíc?

Jak jsem již zmiňovala, tak jsme ušili (tedy já ne 😊) více než 24.000 roušek – nemáme šicí dílnu, vše zorganizovala kolegyně Hanka – vedoucí oddělení zaměstnávání – doslova obratem. Starosta Kuřimi Drago Sukalovský zavolal, zda ušijeme roušky a my (tedy asi dvacítka odsouzených mužů) jsme obratem začali šít. Zásobili jsme celou věznici – jak nás, zaměstnance, tak i odsouzené. Zásobili jsme celou Kuřim! Já jsem se přes FB přihlásila ke skupině dobrovolníků, jakmile chodily poptávky, tak jsme dodávali. První vlna šla do hospiců a zdravotníkům do nemocnic. Na to jsme pyšní. Byli jsme rychlí, nikdo se na nic neptal, všichni makali. Ve velkém se připojili i odsouzení pod vedením terapeutky Marcely v rámci volnočasových aktivit, šilo se ve skladu… A i vy jste byli u toho, pomáhali jste! Prostě super!

GK: Kolik procent vězňů má chuť pomáhat?

To neumím říct, ale hodně. A hlavně jsou všichni v klidu. Dost s odsouzenými mluvím a snažím se jim na rovinu odpovídat na všechny otázky typu – kdy už uvidíme rodinu, proč se posouvají termíny soudů…. Odsouzení vlastně nejvíce pomohli v tom, že respektují všechna omezení, nařízení, stěhování, pracovní omezení… Nepropadli skepsi, naopak se snaží pomoci. Dokonce i ti, kteří měli již téměř jasnou „půlku“ třeba v únoru a teď je květen a pořád ještě neměli soud. Je to obdivuhodné, sama si to vůbec neumím představit.

GK: Jak vězni snášejí časté posunutí jejich žádostí o podmínečné propuštní?  Jak v tom mohou ředitelé věznic pomoci?

Upřímně – snášejí to statečně. Volají rodiny, všichni se pořád ptají na otázky, na které neznám odpověď. Je to smutné, velká a nečekaná životní lekce. Ředitelé toho moc nezmůžou. Důvody soudů jsou objektivní, nesejde se jim třeba senát – přísedící se nechtějí vystavovat riziku a soud pak nemůže rozhodovat. Ředitel může vzorné vězně odsouzené za přečin například navrhnout na podmínečné propuštění, k čemuž soud výrazně přihlíží a takové propuštění je jednodušší. Bohužel, moc adeptů na takovýto institut u nás není. Mnoho vězňů je vícekrát trestaných, nebo jsou odsouzeni za závažnou trestnou činnost či čekají na další rozsudek. Pokud bych to ale chtěla vidět pozitivně, tak na tuto lekci naši obyvatelé jen tak nezapomenou a přijdou–li v životě znovu na rozcestí, snad jim i tato hořká vzpomínka pomůže vydat se správným směrem.

GK: Nastupují k vám noví odsouzení?

Ano.

GK: Některé sociální pracovnice říkají, že jim ubylo práce a mají víc času na přípravu odsouzených na propuštění, jsou i jiná pozitiva? Je pro věznici snažší, když nejsou návštěvy a nechodí k vám nikdo zvenčí?

Je pravda, že odborný personál výkonu trestu se intenzivněji věnuje nejen přípravě na propuštění, ale i různým projektům spojených s navázáním kontaktu s rodinou (využíváme i Skype), k řešení dluhů apod. Čas jako by se zastavil, vězni nechodí na přerušení výkonu trestu (vycházky, opuštění věznice k návštěvě rodiny či jiné aktivity s vychovateli apod.), ubylo požadavků na zdravotní péči, nepřemisťuje se mezi věznicemi, nejsou návštěvy, chodí málo advokátů, vyšetřovatelů….  Lidé – odsouzené nevyjímaje – mají čas se pod tlakem okolností nad sebou více zamyslet. Takže ano, pro věznici je to na jednu stranu snazší, ale nesmí to trvat moc dlouho. Učí nás to improvizovat, hledat v této neznámé situaci nová řešení, např. více využívat technologie. Mj. jak jsem již zmiňovala, jako drobná náhrada kontaktu s blízkými je možnost Skypových hovorů. My je využíváme i v kontaktu s nevládními organizacemi, poradci apod. Věřím, že tyto možnosti se budou dále rozvíjet – např. ke komunikaci s kurátory, dětskými domovy, poradci… Možnosti jsou velké.

GK: Co byste celkově vzkázala k této situaci?

Moc bych si přála, aby se každý zamyslel nad tím, jak obrovským zásahem do lidské suverenity je ztráta svobody. Malinko si to nyní zažíváme všichni. Pokud věnujeme lidem ve vězení pozornost a dáme šanci těm, kteří usilují o slušný a normální život po propuštění, bude méně obětí, méně nešťastných manželek, manželů a hlavně dětí. Každý musí nést za své činy odpovědnost, ale pojďme v duchu projektu Yellow Ribbon společně dávat druhou šanci těm, kteří o ni usilují. Vždyť jen v Kuřimi nám vězni ušili 24.000 roušek i s vědomím, že se o jejich charitativní činnosti dozví jen málo kdo. Pojďme se z celé koronavirové situace poučit.

jazyková úprava textu: Bláža Kotrsová