Veronika: eseje

Co mě těší každý den?

 

Jsou věci neměnné a stále takové, co můj život drží pohromadě a ty mě těší, kdykoli na ně pomyslím: že mě máma miluje, že táta na mě čeká, že moje sestřička je mi vším a já jsem vším pro ni, že moje rodina je zdravá a šťastná. Že nás čeká společná budoucnost, že jsme si každý den blíž, že jsem, jaká jsem, pohled do zrcadla, dopisy odchozí i příchozí, háčkování, křížovky, čtení, poslech rádia. Brzy to bude i práce.

 

Co mě překvapuje?

 

Že v sobě nacházím stále větší sílu a motivaci prožít tady dny smysluplně a že se mi to daří (pozitivně). Omezenost, nevzdělanost a životní styl většiny lidí kolem mě. Samotný výkon trestu se všemi jeho paradoxy, zdejší nelogika, kolektivní přístup a samotná reálná resocializace, podhodnocená práce a její nedostatek, nezájem, nevstřícnost (negativně).

 

Volné téma, (libovolné), např. povídka, pohádka, dopis, básnička, písnička, nebo životopis (vlastní, nebo jiné osoby – neexistující)

Dopis

Milý „H“, moje hlava a srdce spolu svádějí boj a srdce očividně vyhrává. Píšu, protože už nemám, co ztratit. Nic, co bych už neztratila. Přála bych si umět číst myšlenky jiných, třeba Tvé a dělat Tě šťastným. Je v Tobě všechno – zranitelnost, vážnost, láska, bolest. Mé oči touží po Tvé siluetě a můj úsměv chce být na dotek tomu Tvému. Miluju Tě proto, co jsi, a ne proto, co jsem já. Když jsem s Tebou, mám se špatně, ale dobře to snáším, jindy naopak a ze všeho nejlíp, když spím, protože ve snech můžu být s tím, s kým chci. Vždycky se mi zdávalo o životě venku, ale teď ne, teď jsem tady – šťastná. Vůle je chtít, svoboda je moci. Já chci a Ty můžeš. Až to bude naopak, tak se setkáme. Je jedno jestli mě pustí teď nebo až za pět let. Já si Tě najdu, já se Ti do těch očí jednou podívám.

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Eseje z věznic. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.